Když jsem začal psát Dravce, přestal jsem číst. O téhle jednoduché skutečnosti jsem již psal v jednom z mých příspěvků tady na blogu a nezapomněl jsem i zmínit, že jsem po sedmi měsících konečně svůj strach z ovlivňování jinými texty prolomil a opět se začetl do nějaké knížky. Po jejím dočtení se ukázalo, že Deníky Virginie Woolf byly pro mé rozrážení ledů patrně tou nejlepší možnou volbou.

Virgnia Woolf je jedna z těch spisovatelek, kterých jsem si vždy obrovsky vážil, i když jsem zatím přečetl jen jednu její knížku, Paní Dallowayovou (to mám teď obrovskou chuť napravit). Všechny ty ismy z počátků minulého století mě už na vejšce děsně bavily a impresionismus, kterým je dneska většina autorčina díla označena, mi pro svou poetičnost velmi sedl. Když jsem si navíc připočetl znalost trošky reálií z jejího života získaných díky jednomu z mých nejoblíbenějších filmů Hodiny, byl jsem už před otevřením čtyřsetstránkové sbírky deníkových záznamů paní Virginie ideální čtenář.

Kniha obdivovatele této autorky v ničem nemůže zklamat. Člověk díky ní získal velice ucelený obrázek o jejím životě, který se díky deníkové formě stal velmi čtivým. Mnoho záznamů je o běžných okamžicích jejího života (obzvláště ráda popisuje západy slunce), o setkáních, která ji ovlivnila, a o lidech, se kterými spoluutvářela ráz tehdejší moderny. Z pozice začínajícího autora mě ale nejvíce bavily části o vzniku jejích dnes již legendárních textů. Virginie se se svými knihami prala, silně je prožívala, řešila mnoho detailů, bojovala s pocity, že je vše marné, bála se reakce okolí a nakonec si vždy užívala odměny v podobě zasloužené chvály.

Každá věta v denících je esencí té pravé Virgnie. I když své texty nijak neupravovala (a byl to jeden z aspektů, který na denících měla jako jinak zatvrzelá perfekcionistka ráda), všechny jsou psány naprosto kultivovaným jazykem. Přítomné jsou v nich pasáže, které by se mohly stát součástí jejích knih a svou překotností stimulují skutečný proud vědomí, který spisovatelka tak ráda používala ve své tvorbě. Ačkoliv je obsahově kniha přelidněna různými postavami z uměleckých kruhů první třetiny minulého století, po čase není složité se zorientovat. Přítomen je i obsáhlý rejstřík s vysvětlivkami.

Co je na deníku báječné, je, že víte, co kdy Virginie četla, co si o tom myslí, co jí čeká, co plánuje, kam pojede, s kým se setká a setkala a dohromady máte téměř pocit, že čtete beletrii. Beletrii jejího života. I to je přidaná hodnota, pro kterou má smysl si Deníky přečíst, i když vás Virginie Woolf jako taková příliš nezajímá. Text poskytuje vhled do nitra skutečné umělkyně a jelikož vychází z reality, je o to působivější. Až navíc budete číst poslední části z průběhu zuřící druhé světové války, během níž duševně nalomená autorka spáchala sebevraždu, jinak poklidný tón záznamů silně naruší emocionální prožívání neutěšené doby.

Knihu lze doporučit všem, které baví okolnosti vzniku literárních děl, a všem, kdo mají rádi křehkou poetiku této výrazné osobnosti světové literatury. Virginie dokáže být i zábavná, pokaždé je citlivá a téměř máte pocit, že její život musel být zcela harmonický a naplněný. O svých duševních problémech totiž psala jen málokdy, což je ve výsledku možná trochu škoda, ale nic to nemění na skutečnosti, že se jedná o dílo s výrazným přesahem ze svého žánru.
  
Číst - Zvážit - Nečíst


Virginia Woolf
Deníky
Nakladatel: Odeon
ISBN: 80-207-1220-8, EAN: 9788020712202
Originál: A Writer's Diary
Překlad: Hilská, Kateřina
Popis: 1× kniha, vázaná, 432 stran, 13 × 20,5 cm, česky
Rozměry: 13 × 20,5 cm
Rok vydání: 2006 (1. vydání) 




 Na závěr ještě písnička "What The Water Gave Me" od supertalentované Florence And The Machine, která je inspirována právě životem Virgnie Woolf a krásně shrnuje atmosféru, kterou budete mít po přečtení recenzované knížky.