Před více jak čtrnácti dny jsem psal o tom, že vám nejpozději minulou neděli poskytnu první kapitolu své knihy. Nestalo se tak. Deadline je tedy mrtev.

O nic zásadního nejde, ale přesto se cítím tak trochu zavázán podat vám nějaké vysvětlení. Vše ohledně úvodní kapitoly šlo vlastně skvěle - celá vznikla v lednu, pak půl roku odpočívala a poté jsem ji prakticky od konce srpna do této chvíle předělával, aby lépe nastartovala můj příběh a aby obsahovala nové prvky, které jsem se rozhodl zařadit. Minulý týden jsem po mnoha týdnech práce konečně poslal jednomu mému kamarádovi smsku, že mám hotovo. Byl jsem ale úplně vedle.

Když jsem si po více jak měsíci úprav finální verzi vytiskl, abych si ji naposledy finálně přečetl, došlo mi, že jsem úplně v konci (fin).

Prostě to tam nebylo.

Žádný wow efekt, žádná gradace, žádné jednoznačně pozitivní pocity.

Jediné, co ve mně rezonovalo, byl dojem, že je to povrchní a že to nemá žádný spád. A ono se vlastně ani příliš čemu divit - původní text z ledna jsem pouze nekonečně upravoval. Přidával, škrtal (dohromady zmizelo téměř 5 celých stran), ladil. Ale jádro zůstávalo stále stejné. To zklamání, které se po přečtení výsledku dostavilo, bylo celkem zdrcující.

Včera jsem proto poprvé za deset měsíců psaní došel do stavu, kdy jsem si řekl, že to zabalím. Nepsal bych sem nyní něco podobného, kdybych to tak skutečně necítil. Ale včera to tak bylo. Došlo mi, že vlastně jen mrhám svým časem, a začal jsem uvažovat nad tím, že bych se asi spíš měl vrátit k psaní o hudbě, měl bych si vzít k srdci slova Joachima Dvořáka, že má práce je nicotná, měl bych se přestat stresovat, že píšu velkou hovadinu, kterou ve výsledku nikdo nebude číst... Přiznat si to. A být zase volnej.

Něco se po této mojí eskapádě skutečně změnilo: dneska jsem poprvé po třech letech, co jezdím autem do práce, nezapnul žádnou hudbu. Jen jsem celých 30 minut přemýšlel, co bude dál. Jak přátelům oznámit, že je konec? Krajina ubíhala kolem mě, vůbec jsem nesledoval rychlost, ale pak jsem jen bezděčně sáhl po mobilu a zapnul diktafon.

Přišlo to samo. Naskočila první věta a vzápětí jsem namluvil první tři odstavce první kapitoly. Úplně nové první kapitoly. Ještě v práci jsem ve chvíli volna začal znovu psát a pak také dnes celé odpoledne až do této chvíle. První kapitola tedy je i není. Původní, kterou nikam věšet nebudu, je v mém počítači a navždy tam zůstane. Ta nová, co se dnes začala rodit, je zatím v mé hlavě.

Jaký je tedy závěr? První kapitola bude hotová možná někdy kolem Vánoc. Kniha? Už teď se mi rok 2015 nezdá reálný. Není to veselé. Je to zkrátka velkej boj. Daleko větší, než bych si kdy předtím mohl myslet.

To je tedy zatím vše. Snad příště budu mít nějaké lepší zprávy .)