Znáte to - občas čtete knížku za knížkou a nemůžete se nabažit. Pak ale na chvíli přestanete, a když znovu začnete, ťukáte si na čelo, proč k oné pauze vůbec došlo. Vždyť vás to přeci tolik baví! Stejně to mám i s filmy. Za poslední tři dny jsem se snažil dohnat pár restů a zhlédnul filmy, které mi mí známí v poslední době doporučili. K mému překvapení to všechno byly tak skvělé snímky, že jsem se rozhodl napsat k nim krátké recenze.

Velká nádhera / La grande bellezza (2013, Itálie)

V prvních minutách jsem přemýšlel, že Velkou nádheru vypnu. Záměrně artový úvod a následující dlouhá taneční scéna, která ve mně evokovala Bollywood, mě nutily k názoru, že směr, kterým se tenhle film vydal, nebude nic pro mě. S každou další minutou jsem si ale uvědomoval, že se pletu a že tenhle film je něčím výjimečným. A to nejen díky skvělému soundtracku a dokonalým římským kulisám, pro které je La grande bellezza známá.

Bez mučení přiznám, že tohle byla má první zkušenost s Paolem Sorrentinem. Neměl jsem proto prakticky žádná očekávání. A možná i díky tomu mě snímek tak zasáhl. Kvůli zápletce to přesto nebylo. Popsat základní kostru příběhu není nic těžkého – stárnoucí umělec, který má za sebou jen jedinou knihu, jež je považována za přelomovou, tápe, kam nasměrovat konec svého života. Ale – k mému příjemnému překvapení to nedělá jakkoliv sebelítostivě. Životem proplouvá s nadhledem, umí si užívat, stojí pevně nohama na zemi, věčně pozoruje a hořkosladce všem promlouvá do duše. Zatím však doufá, že někdo nasměruje i jeho.

Série epizod, které záměrně spojuje jen věčné téma hledání smyslu bytí, drží pohromadě úžasně pitoreskní tón vyprávění. Ke konci, kdy začíná být až surrealistický, mě měl už kompletně ve své moci. Tuhle uvolněnou fantasknost a nenucenou opulentnost já dokážu ocenit.

Postavy trpasličí šéfredaktorky novin či uhrančivé, více jak stoleté Svaté dávaly filmu další rozměr. Buď lidský, anebo právě ten spirituální. Scéna, v níž Svatá sedí na terase a kolem ní odpočívají plameňáci, byla skvostná. A stejně takové byly i všechny ty okamžiky, kdy se hlavní hrdina jen tak prochází různými místy a nechává promlouvat své němé okolí.

Kdybych měl shrnout, o čem film je, použil bych citát, který se v něm několikrát objeví: „Vše je jen trik“. Umění je trik, láska i krása také a on i život sám je také jen přeludem, co jednou pomine. Svět římské smetánky, večírků, uměleckých instalací, dokonalých historických budov je ve Velké nádheře podmanivou freskou, která není jen kulisou pro bezduché filosofování na téma oné pomíjivosti. Film se dotkne mnohých dalších motivů, vždy však s nadhledem a vždy s určitou mírou sdělnosti.

Kolem a kolem byl tohle jeden z nejlepších filmů o hledání smyslu existence a podstatě umění, jaký jsem kdy viděl. Byla to vlastně taková kniha. K literatuře měl totiž velmi blízko různými odkazy či jmény postav. Není to nejkomplikovanější snímek na světě, určitě existuje velké množství hlubších dramat (která jsou však dost často nudně sterilní), ale tenhle mě svou pestrostí a plasticitou zcela pohltil. 90 %

Naprostí cizinci / Perfetti sconosciuti (2016, Itálie)

Konverzační dramata mají blízko k divadlu – jednota místa a času přímo svádějí k tomu, aby je ve výsledku někdo převedl na prkna, kde by vše fungovalo úplně stejně. O Naprostých cizincích to platí také: parta přátel, kteří se sejdou u večeře a jen tak pro zábavu se rozhodnou předčítat si navzájem všechny esemesky a vést všechny telefonáty na hlasitý odposlech, mnoho rekvizit nepotřebuje. Stůl, jídlo a jeden byt. A nekonečný proud hovoru.

Premisa je jednoduchá – myslíme si, že se dlouholetí přátelé všichni navzájem dobře znají, tím spíše pak ti, kteří spolu tvoří pár, rodinu. Jenže – tahle diner party brzy ukáže to, co všichni dobře víme – naše svědomí a potažmo i naše telefony ukrývají daleko víc, než bychom skutečně chtěli prozradit ostatním.

V průběhu večera, kdy má dojít také k zatmění měsíce, tak na povrch vyplave nejeden kostlivec. Mám rád Kafku, takže jsem ústřední zápletku chápal jako modelovou situaci a snažil jsem se nemyslet na skutečnost, že těmhle Italům všechny důležité zprávy, které jsou schopny rozvrátit jejich životy, poslušně přicházejí jedna za druhou kolem desáté večer během jediného konkrétního dne.

Vše navíc směřovalo k neodvratné pointě, kterou všichni tuší od začátku, takže jsem se nemohl na konci ubránit mírnému pocitu moralizování ze strany tvůrců. Veskrze se ale jedná o hodně silný zážitek, kterých bych si v divadle s živými herci užil ještě daleko více. 75 %

Zápisky o skandálu / Notes on a Scandal (2006, Velká Británie)

Kdo viděl Hřebejkovu Učitelku, ten si na příběh několikrát vzpomene i při sledování Zápisků o skandálu. Ústřední roli totiž hraje nemorální, narušená učitelka, která své osobnostní nedostatky řeší tím nejpolitováníhodnějším způsobem. Jenže – tahle učitelka je ještě o poznání vyšinutější než ta naše.

Judi Dench hraje zapšklou starou pannu, která si vybuduje zcela patologický vztah ke své mladší kolegyni v podání Cate Blanchett. To by samo o sobě vystačilo na samostatný film. Ovšem tahle mladá naivní učitelka se dílem náhody rozhodne začít si románek se svým patnáctiletým studentem. Situace využívá starší kolegyně k uskutečňování vlastních cílů, což ve výsledku přivede nevyhnutelnou zkázu všem, koho se celý skandál jakkoliv dotkne.

Musím říct, že pro mě jako učitele byl tohle celkem silný zážitek. Ale i kdybych měl jakoukoliv jinou profesi, bude mě film zneklidňovat úplně stejně. Celou dobu je totiž divákovi jasné, že city Sheby (Cate Blanchett) k mladému studentovi jsou pravé, že celý vztah je dobrovolný, oboustranný. A vlastně i krásný. Takový vztah je však zkrátka na mnoha úrovních nepřípustný, i kdyby mu člověk chtěl skutečně fandit. Tenhle souboj morálky a povědomí o fungování lásky pomáhá budovat silnou atmosféru.

Co mi na filmu přesto trochu vadilo, byla zprvu nejasná motivace postarší učitelky Barbary, která se místy chovala až nelogicky. Kromě toho ani finále nebylo tak vygradované, jak bych byl čekal. Samotný příběh je však vystavěn velmi chytře a věřím, že knižní předloha přidává postavám ještě další rozměry, které omezená stopáž filmu zkrátka představit nemohla. 70 %

Moonlight (2016, USA)

Moonlight je pro mě prototypem oscarového snímku – jednoduchý, přesto silný příběh, společenská angažovanost, od začátku do konce jasně vymezené téma, přesvědčivé herecké výkony. Ne náhodou proto vyhrál kategorii Film roku (chudáci z vynikajícího La La Landu se tehdy chvíli radovali zbytečně).

Příběh o malém chlapci, jehož matka je drogově závislá, společně bydlí ve čtvrti, kde byste raději ani nezastavovali autem, dostane rychle jasný směr – Chiron zjišťuje, že je gay, což se v daném prostředí samozřejmě nesetkává s kladnou odezvou. Situaci se snaží zachránit správňácký drogový boss, který nad chlapcem drží ochranou ruku.

Film je rozdělen do několika částí, v níž vidíme Chirona v různých etapách života. Drogami prolezlé americké předměstí si neodpustí několik cliché, které byste od daného prostředí očekávali, a režisér se zaměřuje především na problematiku sexuální identity, kterou si introvertní Chiron musí roky ujasňovat. Tahle část filmu je jednoznačně povedenější. Skvěle napsaný scénář mi však v závěru pokazila patetická závěrečná scéna. Povětšinou drsný a nesmlouvavý tón vyprávění totiž ke konci nečekaně vyměkne.

Jasný, je dobrý dát lidem určitou naději, ale ta by měla mít reálné obrysy. Jinak se totiž může stát, že nakonec zjistíte, že jste vlastně místo psychologického dramatu odvyprávěli pohádku. 65 %

Imaginární lásky / Les Amours imaginaires (2010, Kanada)

To nejlepší na konec. Tenhle film si totiž nelze nezamilovat. Xavier Dolan patří mezi filmové supermany, tedy mezi skupinu tvůrců, kteří si napíší scénář, zahrají si jednu z hlavních rolí a celé to odrežírují. A navíc to všechno zvládne naprosto bravurně.

Francis a Marie jsou přátelé. Vedou trochu trudné životy, jsou lehce asociální (ačkoliv se lidem nevyhýbají) a jednoho dne se vše, co znají, obrátí vzhůru nohama. Oba se totiž nechtěně zamilují do stejné osoby – neodolatelného floutka Nicolase. Zprvu se zdá, že film bude o souboji ústřední dvojice o to, komu se podaří získat lehkovážného Nicolase, který jen hýří úsměvy a je nesnesitelně okouzlující. Záhy se však ukáže, že tu jde o mnoho víc.

Francis je ve své podstatě neuvěřitelně osamělá bytost, která si svou situaci (samozřejmě bez možnosti cokoliv z toho rozumově ovlivnit) ztíží, když se takto nešťastně zamiluje a tápe, zda má alespoň teoretickou šanci na úspěch. Marie je na tom podobně. Ač to vypadá, že nějakou naději má, mezi ní a Nicolasem se buduje zvláštní, nevysvětlitelná bariéra, kvůli níž se i Marie brzy začne propadat do beznaděje.

Tenhle příběh oslní především všechny, kdo se kdy zamilovali do nesprávné osoby. Do někoho, s kým prostě nikdy nemohou dojít ke štěstí, s kým vlastně ani vztah navázat vůbec nelze. Tohle bolestné poznání však všichni hrdinové filmu oddalují, dokud je to nedožene na samé hranice jejich sil. Jasný, téma to není úplně objevné, ale je zpracované tak originálně, že nad něčím takovým vůbec nebudete přemýšlet.

Film je natočen tak neskutečně citlivě, zábavně, civilně, že se do něj nelze nezamilovat během prvních pár sekund. Rozhovory se svébytným smyslem pro humor, rozkošná nedějovost, pestrost prostředí i charakterů z něj dělá nádhernou (i když velmi bolavou) studii nešťastných (imaginárních) lásek. Snímek si na nic nehraje – má jasnou vizi a Xavier Dolan ji naplňuje tím nejlepším možným způsobem. Všechny postavy budete chápat, budete jim fandit, budete sami vzpomínat na všechno, co se vám v lásce nepovedlo. A takhle se, dle mého názoru, pozná skvělý film – když ve vás vyvolává emoce. Když pouze nekonzumujete obrazy, ale na chvíli je spoluprožíváte. A to je přeci krásné. I když to zároveň dost bolí. 95 %